Články, povídky, seminárky a další moje tvorba

Věc Makropulos (Národní divadlo Praha)

24. září 2012 v 12:30 | Lukáš Dubský |  Recenze
Čapek v estetizovaných obrazech
Věc Makropulos patří k Čapkovým nejhranějším textům, v podobě, v jaké ji pro pražské Národní divadlo připravil slavný americký umělec Robert Wilson se ale jen tak nevidí. Čapkova hra poskytla rámování režisérovu osobitému rukopisu, který je postaven na vysoce stylizovaných obrazech, které využívají nerealistické herectví, pozoruhodnou scénickou výpravu a světelný design.


Příběh Emilie Marty, operní divy staré 337 let, je možné číst mnoha způsoby. Věc Makropulos lze uvádět jako komedii (tak o ní sám autor ostatně hovoří), detektivku nebo podobenství o lidském stárnutí. V případě inscenace Národního divadla nad vším ční formální složka, která nese neklamné znaky Wilsonovy režie. Nutno podotknout, že z estetického hlediska jsou v budově Stavovského divadla k vidění nádherné obrazy, se kterými si autorský tým vyhrál do nejmenších podrobností. Především dokonalé nasvícení inscenace je jevem v českých luzích a hájích málo vídaným. Celý spektákl je v tomto případě hodně barevný, čemuž dopomáhají originální kostýmy Jacquese Reynauda. Do toho všeho jsou vpasírování výrazně nalíčení herci, kteří pro tentokrát museli vystoupit ze zavedených šarží a zcela se podřídit režisérově vizi.
Je vcelku osvěžující vidět staré bardy, jakými jsou Miroslav Donutil či Václav Postránecký, v rolích mimo jejich obvyklou výseč. I když je znát, že v nerealistické herecké poloze se lépe cítí jejich mladší kolegové (Pavla Beretpvá, Jan Bidlas a Filip Rajmont). Titulní roli Emilie Marty svěřil režisér Wilson vcelku odvážně Soně Červené, která v letošním roce oslavila 87. narozeniny. Věk ji však nijak nelimituje, s rolí Marty nemá nejmenší problémy. Obsazením takto letité herečky se samozřejmě snižuje věrohodnost mužského toužení po ženě s iniciály E.M. Na druhou stranu repliky o stárnutí a délce života zní z úst Soni Červené mnohem sugestivněji a naléhavěji, než by se to mohlo podařit jejím mladším kolegyním.
Milovníci klasiky možná budou inovativním přístupem Roberta Wilsona zklamáni, ovšem režisér rozhodně nejde hlavou proti zdi - nesnaží se Čapka převrátit naruby, jen k jeho racionálně vnímanému textu přidává emotivní obrazovou a zvukovou složku. Upozaděna je detektivní linka vyprávění, což je vzhledem k všeobecné známosti předlohy rozhodnutí rozumné. Důraz je kladen na odlišení Emilie Marty od ostatních postav, kterým režisér naordinoval spoustu tiků a rytmizovaných pohybů, uprostřed nichž působí Emilia jako strohá socha bez emocí a lidských citů.
Krátce řečeno - výtvarné a herecké pojetí inscenace se s textem Karla Čapka nikterak netluče. Na druhou stranu v něm ani nerozkrývá nové motivy, takže výklad a vyznění Věci Makropulos originalitou nepřekvapí.


(psáno z představení 13.9.2012)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama