Články, povídky, seminárky a další moje tvorba

Weissenstein (Divadlo Komedie)

1. června 2012 v 8:09 | Lukáš Dubský |  Recenze
Rozpolcený Weissenstein a jeho osudové ženy
Johannes Urzidil byl pražský autor píšící německy, současník Franze Kafky či Maxe Broda. Na rozdíl od nich je ale spíše pozapomenutým autorem, jehož dílo není v našich končinách příliš známé. Jednu z jeho krátkých próz o podivném člověku jménem Karel Weissenstein si pro jevištní ztvárnění vybral umělecký šéf Pražského komorního divadla David Jařab.


Weissenstein je intimní zpověď člověka, který má od narození handicap, jímž je jeho nadměrně velká hlava. Pocity méněcennosti, vykořeněnosti z běžné společnosti provázejí Weissensteina po celý jeho život, který je vlastně jakýmsi provizoriem. A toto provizorium neskončí ani po smrti, kdy skončí v neoznačeném hrobě někdo u zdi jednoho z pražských hřbitovů. Nikdo nevěděl, jakého je vyznání a kam ho tedy pohřbít…
Velmi funkčním nápadem režiséra Davida Jařaba je ztrojení hlavní postavy, kterou na scéně představují Jiří Černý, Martin Finger a Stanislav Majer. Nejedná se ovšem o rozštěp osobnosti typu Jekyll a Hyde. Všichni tři Weissensteinové se doplňují a podporují, zároveň dokáží ve vybroušeném trialogu zachytit myšlenkové pochody a pocity jednoho osudem těžce zkoušeného člověka. Nápad k nezaplacení, protože případný monolog by mohl působit příliš staticky. Takhle je navíc vytvářena mírně schizofrenická atmosféra a nálada, kterou asi někdy měl každý z diváků.
Velkým kladem je rovněž fakt, že se inscenace hraje na komoru s diváky na jevišti, takže herci mohou k vykreslení svých postav využívat skutečně jemná gesta. Hraje se před zašlou stěnou, jediným výraznějším kusem mobiliáře je starý gauč. Představení doprovází i naživo zpívané náladotvorné songy Ivana Achera, v jejichž interpretaci se střídají Lenka Dusilová a Jana Vébrová.
Celý Weissensteinův život je nazírán skrze vztah k jeho dvěma osudovým ženám. Jednou je prostitutka Vlasta, která se zpočátku nezvyklého zákazníka ujme snad ze soucitu, ale postupně k němu začne chovat cit nehodící se k její profesi. Vlastu hraje Dana Poláková jako živočišnou choleričku, za jejímiž výbuchy vzteku je cítit skrytá bolest ze zbabraného života. Weissensteinovou láskou je ale Irma, kterou nazývá Filomena. Jejich vztah je v inscenaci trochu nejasný, snad je to dáno úhlem pohledu - Karel ho vnímá jako snad platonickou, ale určitě osudovou lásku, Filomena se drží nohama více na zemi. Ivana Uhlířová ji podává jako zasněnou bytost, protiklad k neustále běsnící Vlastě.
Ačkoliv je Urzidilův příběh v jádru smutný a nejspíš i trochu bezútěšný, Jařab dokázal do své inscenace dostat spoustu slovního vtipu, který vyplývá hlavně z herecké souhry tří hlavních představitelů. Ukázkou parádně morbidního humoru je pak závěrečný dialog dvou hrobníků nad mrtvým tělem Karla Weissensteina. Tato scéna zpočátku vypadá jako z jiného kusu, ale její význam nakonec osvětlí sám zesnulý nešťastník. Pěkná pointa na závěr.
Weissenstein je mimořádně povedená inscenace. Je to celistvá tragikomedie, která vyžaduje divákovu soustředěnou pozornost, za kterou ho ale bohatě odměňuje hlubokým divadelním zážitkem.



(psáno z představení 22.5.2012)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lulu-world lulu-world | Web | 1. června 2012 v 8:18 | Reagovat

zní to velmi dobře :-) ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama